Údržba zeleně u komunikací

Denně se setkávám se situacemi, kdy je vegetace kolem komunikací v intravilánech obcí poškozována, nedostatečně udržována, nebo dokonce nevratně ničena. Hlavním problémem je střet mezi stávajícími právními předpisy, které se dostávají svým výkladem zúčastněných stran do konfliktu.

V praxi se setkáme se třemi možnými situacemi, kdy vlastníkem pozemku podél komunikace je:

1. obec

2. právnická osoba (např. Kraj)

3. fyzická osoba

Je tedy důležité hovořit zde obecně, přičemž povinnosti vyplývající ze zákona má vždy vlastník pozemku a k jednotlivým situacím je třeba přistupovat individuálně s přihlédnutím k informacím, které se daného pozemku týkají (např. druh pozemku, způsob využití, vlastník, oprávnění, atd.)

Zákon č. 114/1992 Sb., O ochraně přírody a krajiny (dále též „ZOPK“)

dle § 7 ZOPK je péče o dřeviny, zejména jejich ošetřování a udržování, povinností vlastníků, přičemž dle §507 zákona č. 89/2012 Sb., Občanského zákoníku, je součástí pozemku rostlinstvo na něm vzešlé.

Bez ohledu na to, zdali je pozemek podél komunikace součástí pozemní komunikace nebo není, povinnost pečovat o zeleň na tomto pozemku se nacházející je povinností vlastníka.

V mnohých případech je vlastníkem těchto pozemků Kraj a hospodaření na těchto pozemcích je svěřeno Správě silnic příslušného kraje.

Vzhledem k tomu, že zápis do katastru nemovitostí má deklaratorní charakter, nemůže se osoba pověřená hospodařením s tímto majetkem svévolně vzdát svých povinností. Za dodržování právních předpisů tak nese primárně odpovědnost vlastník pozemku, který může samozřejmě škody dále vymáhat na základě uzavřených smluv v občanskoprávním řízení u příslušného soudu.

Zákon č. 128/2000 Sb., O obcích (dále též „ZO“)

Ministerstvo dopravy, se k problematice staví tak, že odkazuje na §34 ZO. Dle tohoto paragrafu je vegetace podél komunikací v intravilánech obcí považována za veřejné prostranství. Dále se Ministerstvo dopravy odvolává na odst. 2 §35 ZO, dle kterého obec provádí běžnou údržbu vegetace na těchto prostranstvích.

Povinnost obce pečovat o veřejná prostranství však není v právních předpisech výslovně stanovena. Tuto povinnost lze jen částečně odvodit právě z §35 ZO, dle kterého obec pečuje o vytváření podmínek pro uspokojování potřeb svých občanů, přičemž jde především o uspokojování potřeby ochrany a rozvoje zdraví a ochrany veřejného pořádku.

Tím je obci stanovena pouze obecná povinnost pečovat o své území, avšak v právních předpisech nejsou stanoveny konkrétní činnosti, které by obec musela vykonávat, ani sankce za porušení těchto povinností. Navíc za péči dle §35 ZO lze však považovat i postup směřující k donucení vlastníků mocí úřední k řádné péči o jimi vlastněné pozemky, o které jsou ze zákona povinni pečovat.

Z výše uvedeného vyplývá, že obec má povinnost pečovat pouze o zeleň podél komunikací, která se nachází na majetcích obce.

Dle výkladu Ministerstva dopravy by obec byla povinna pečovat i o komunikace v intravilánu obce bez ohledu na jejich vlastnictví, tedy i o krajské komunikace, protože i ty jsou veřejným prostranstvím dle §34 ZO, přestože hospodaření na těchto majetcích KU v mnohých případech svěřil Správě silnic.

Ministerstvo dopravy tímto přístupem zakládá vlastníkům možnost určovat si, na kterých majetcích hospodařit chtějí a na kterých se jim hospodařit nechce, toto by však bylo v rozporu se zákonem č. 114/1992 ZOPK.

Obrana obcí by mohla spočívat v hromadném vydání závazné vyhlášky dle §10 písm. c) ZO, ve které by bylo výslovně určeno, že údržbu veřejných prostranství provádí na svůj náklad a odpovědnost vlastník pozemku.

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též „ZPK“)

Dohodou uzavřenou mezi Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem vnitra ČR dne 23. 10. 1995 je upraven stav, kdy se dřevina rostoucí u silničního tělesa nebo jako jeho součást stává pevnou překážkou, kterou definuje §29 ZPK. V tomto případě jsou obce silničními správními úřady, které rozhodují o tom, zda strom je nebo není pevnou překážkou, a mohou vlastníkovi nařídit odstranění dřeviny.

Paradoxem tedy je, že dle výkladu ministerstva dopravy může nastat následující situace.

Obec jako silniční správní úřad rozhodne o skutečnosti, že v intravilánu obce se u silničního tělesa nachází strom, který je dle definice silničního zákona pevnou překážkou a nařídí vlastníkovi odstranění dřeviny.

Vlastníkem je Kraj a hospodařením s majetkem je pověřena Správa silnic. Ta si ovšem dle stanoviska Ministerstva dopravy situaci vykládá tak, že stromy se nacházejí na veřejném prostranství, a tak je vlastně musí odstranit obec na svůj náklad. Vytěžené dřevo ale náleží vlastníkovi pozemku, tzn. Kraji.

Kraji by tedy prostřednictvím Správy silnic na náklady obce vznikl zisk v podobě vytěženého prodejného dřeva, což samo o sobě je paradoxem, protože Kraj by měl zisk bez vynaložení nákladů a obci by naopak vznikly náklady bez účelu, tedy protizákonně vynaložené.

Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále též „ZRP“)

Dle §9 ZRP je možné z rozpočtu obce hradit zejména výdaje na vlastní činnost obce v její samostatné působnosti, zejména výdaje spojené s péčí o vlastní majetek a jeho rozvoj. Proto by se obec údržbou majetků jiných než vlastních dopustila porušení ZRP.

Jak je vidět, právní předpisy mluví jasně, a pokud právní předpis stanoví povinnost pouze obecnou, nelze ji nadřazovat právním předpisům, které nařizují povinnost konkrétní.

V našem případě povinnost vlastníků pozemků, na kterých se nachází vegetace, by měla být nadřazena povinnosti obce (pokud obec není zároveň vlastníkem), která má odpovědnost stanovenou neurčitě a obecně.

Problematika údržby zeleně podél komunikací v intravilánu obcí je horkým tématem hlavně proto, že náklady spojené s údržbou této zeleně jsou nemalé.

Pro obec jde především o dodržení zákonných ustanovení upravujících údržbu zeleně a zajištění rozvoje obce i ve směru ekologickém. U správy soukromých majetků jde častou pouze o minimalizaci nákladů.

Stromy jsou v mnohých případech poškozovány nedostačující odborností a přehlížením právních předpisů.

Nedostatečnost údržby a poškozování dřevin ovšem přináší i další dopad v podobě ekologické újmy. Poškozením dřeviny totiž vzniká ekologická újma společnosti, která je vyčíslitelná a vlastník pozemku by takovou škodu měl hradit orgánu, v jehož územní působnosti byla tato škoda způsobena.

Kontrola orgánů životního prostředí, které jsou pověřeny k této činnosti, je ovšem apatická, nejspíše proto, že v kolotoči státního aparátu nechce státní úřad penalizovat jiný státní úřad, a tak se raději přivírají oči, kde to jenom jde, a jako tonoucí stébla se OŽP chytají dávného rčení „bez žalobce není soudce“.

Dle našeho názoru a výše uvedeného by se legislativa nemusela upravovat, avšak obce jako samosprávní celky by se měly více zaměřit na kontrolu údržby pozemků podél komunikací a neměly by se bát penalizací za nedostatečnost údržby a porušování právních předpisů. Proti protiprávnímu vynakládání svěřených finančních prostředků by se měly obce bránit vydáním závazné vyhlášky dle §10 písmena c) ZO.

Další velkou zbraní pro obce je §58 ZO, dle kterého může obec uložit pokuty v oblasti údržby zeleně až do výše 200.000,- Kč a dále pak §47 Zákona 200/1990 Sb., o přestupcích, dle kterého může vlastníky za porušování jejich zákonných povinností v souvislosti s údržbou zeleně poslat do přestupkového řízení.

Tyto prostředky by obce měly využívat s ohledem na morální dopad a mezilidské vztahy v obci.